V úvodní části jsme si připomněli, že znakový jazyk není univerzální ‑ každý stát má svůj vlastní. Připomněli jsme si i základní komunikační pravidla ‑ například že neslyšícího neupozorňujeme poklepáním na hlavu (což se bohužel stále děje), ale třeba jemným dotykem na rameno.

Jedním z nejzajímavějších momentů celé besedy byla živá ukázka aplikace Tichá linka, která umožňuje neslyšícím volat slyšícím osobám za pomoci tlumočníka. Místo objednávání pizzy jsme si tentokrát vyzkoušeli, jak by vypadal telefonát rozhořčené matky, která nesouhlasí s hodnocením svého syna.

Šárka sehrála roli neslyšící maminky, která prostřednictvím Tiché linky a tlumočnice zavolala trochu zaskočené paní učitelce Novákové. Výsledek? Emoce z hovoru byly cítit, i když nikdo nevydal hlásku ‑ a přesně to bylo cílem ukázky.

Padaly i zajímavé dotazy. Například:
Zasahují emoce do znakového jazyka? Ano ‑ mimika a výraz hrají zásadní roli. U znakového jazyka totiž nekomunikujeme jen rukama, ale celým tělem a obličejem.

Jak se nadává ve znakovém jazyce? Odpověď byla stručná: „Zrovna jako u mluveného jazyka ‑ sprostě.“ Některé znaky jsou velmi výmluvné a doprovázené výrazy, které mluví za vše.

A co když neslyšící chtějí na dovolenou? Potřebují tlumočníka? Většinou ne. Díky zmiňovanému mezinárodnímu znakovému systému se většina neslyšících domluví i mimo svou zemi.

Velké díky patří Šárce Teichmanové za její trpělivost, nadhled, empatii a schopnost otevřít studentům dveře do světa, který je pro mnohé stále neznámý.

A děkuju i svým studentům ‑ za zájem, smysl pro humor a zvídavost, která dělá z podobných setkání opravdu smysluplnou zkušenost.