Hned před nádražím nás přivítaly zasněžené ulice, což nebývá v našem hlavním městě úplně zvykem. Nás to ale potěšilo a zároveň naladilo přímo vánočně. K divadlu vedou různé cesty, my se vydali tou nejméně obvyklou.

Prohlédli jsme si jedny z nejstarších pasáží na Václavském náměstí. Jsou to samozřejmě pasáž Rokoko, kde kdysi pracoval v kabaretu i Eduard Bass, taktéž pasáž Lucerna s chytře ukrytým palácem Lucerna. Obdivovali jsme technické nápady dědečka našeho bývalého prezidenta Václava Havla právě v rámci projektu stavby jeho paláce Lucerna. Škoda, že jeho plány na stadion, kluziště a bazén v tomto paláci nevyšly!

Prošli jsme ulicí Františka Palackého k soše Josefa Jungmanna. Její stavbu inicioval právě sám Palacký se spolkem Svatobor. Velmi nás zaujala protější ulice Perlová se svým pikantním přídomkem již z dávných časů. Betlémská kaple nás přenesla do doby Jana Husa a už tu byla Národní třída a pamětní deska s plastikou a letopočtem17. 11. 1989 připomínající listopadové události roku 1989.

Za 10 minut 12 jsme stáli připraveni před Národním divadlem k prohlídce. Uvnitř nás již v teple přivítal sympatický pan průvodce. S ním jsme strávili v nádherných prostorách naší Zlaté kapličky více než hodinu. Jeho výklad byl pojat velmi pěkně a záživně, dokonce jsme měli možnost pohovořit si i s jedním z elektrikářů Národního divadla a dozvědět se tak něco více i v rámci našeho studijního oboru. Moc se nám to líbilo, mohli jsme si vše vyfotit, bedlivě jsme sledovali přípravy kulis na jevišti a vůbec se nám nechtělo zpět do stále chladnějšího počasí venku.

Přesto jsme vyrazili dále za poznáním. Zaujal nás tančící dům a začali jsme v mobilech hledat, po jakých slavných amerických tanečnících je pojmenován právě takto. V Resslově ulici jsme navštívili kryptu v kostele sv. Cyrila a Metoděje a mohli se tak blíže seznámit s místem, kudy procházela naše historie. Zde se totiž ukrývali parašutisté, kteří spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha v době Protektorátu Čechy a Morava. Sám pobyt v kryptě nám tak trochu vzal dech, jak se říká. Nějak jsme nemohli toto místo rychle opustit, stáli jsme zde bez hnutí a dávali dohromady, co vlastně víme o celé situaci po atentátu, o zradě Karla Čurdy a vyzrazení úkrytu parašutistů, o popravách těch, kteří parašutistům pomáhali…

Úplně jsme v tu chvíli zapomněli, že jsme si chtěli ještě trochu užít vánoční Prahy. To jsme ale nakonec stihli také a cestou zpět jsme odpočívali každý po svém, někdo spal, někdo poslouchal hudbu, někdo zase holdoval kartám, někdo si četl. A už tu byla konečná! Naštěstí jsme neměli velké zpoždění, takže vše dobře dopadlo. Myslím, že jsme si to užili, že jsme toho hodně viděli a zažili a že na tento náš výlet za nevšedním poznáním budeme dlouho vzpomínat. Díky patří také panu mistru Janu Kožuchovi, že nelenil a že s námi na tuto cestu vyrazil a vydatně pomohl se zábavou ve vlaku i s organizací programu.