Tak nám opět začal nový školní rok a žáci 4. ročníku oboru Elektronické počítačové systémy ho začali, jak jen nejlépe mohli ‑ exkurzí do Prahy, do Českého rozhlasu a komentovanou prohlídkou interiéru Národního divadla.
Naštěstí náš vlak neměl zpoždění, a my tedy včas a bez problémů dorazili nejdříve k budově Českého rozhlasu. Historie s námi šla ruku v ruce a za vyprávění pana učitele Švába o historických událostech spojených s touto budovou jsme vstupovali dovnitř.
Naši prohlídku jsme zahájili v Galerii Vinohradská 12. Prostřednictvím naší průvodkyně a její připravené prezentace jsme se seznámili s nejdůležitějšími momenty v životě Českého rozhlasu, dozvěděli jsme z jejího vyprávění, jak vůbec vypadalo první rozhlasové vysílání, dokonce jsme si mohli poslechnout i autentickou nahrávku hlasu pana prezidenta Masaryka a další autentické nahrávky různých pořadů z počátečních let rozhlasu, kdy už ale souběžně probíhalo i nahrávání právě do archivu Českého rozhlasu. Při našem rozhovoru s ní nezůstaly opomenuty ani poplatky za rozhlasové vysílání. Všichni byli docela překvapeni, že se jedná pouze o 55 Kč na celou rodinu měsíčně! Tak málo jsme fakt nečekali! Právě za ně nám může rozhlas dnes a denně přinášet relevantní a objektivní zpravodajství a napříč stanicemi se věnovat i okrajovým kulturním a společenským tématům a žánrům.
Poté jsme si zde prohlédli řadu starých rozhlasových přijímačů, magnetofonů a tiskovin. Velmi nás zaujal rozhlasový přijímač tzv. Goebelsova huba ‑ ten si kupovali lidé během Protektorátu Čechy a Morava, aby byli informováni o dění v naší okupované zemi.
Studiovým domem v Římské 13 jsme doslova proběhli, protože čas kvapil a my ho k mání příliš navíc neměli. Podívali jsme se také na vysílací pracoviště Českého rozhlasu Dvojky a potěšilo nás, že jsme vlastně viděli tím pádem na vlastní oči, odkud vysílá své pořady náš známý novinář, pan Stanislav Motl.
Na závěr jsme v rychlosti prošli kolem oken Rádia Wave, jehož vysílání je určeno právě naší věkové kategorii, a už jsme stáli nahoře na Václavském náměstí u Národního muzea, konkrétně u památníku Jana Palacha. Jeho čin by neměl nikdy zůstat opomenut, a proto jsme i my uctili jeho památku chvilkou ticha a nasloucháním panu učiteli Švábovi, který nás do celého příběhu zasvětil.
Rychlé občerstvení uklidnilo naše hladové žaludky a my se vydali na cestu k Národnímu divadlu. Památník 17. listopadu nás také nenechal chladnými, znovu se před námi odvíjela historie v celé své šíři a kráse. Oba učitelé nám vyprávěli o tom, co se v roce 1989 tady vlastně dělo, a my si to jen stěží dokázali představit.
Nádherná novorenesanční budova Národního divadla architekta Josefa Zítka má také nádhernou polohu na vltavském břehu proti panoramatu Hradčan. My ale měli tu smůlu, že nás vítala už za prvních kapek deště, proto jsme spěchali dovnitř prohlédnout si s paní průvodkyní její krásný interiér přes jednotlivá podlaží. Navštívili jsme základní kameny v podzemí a udivilo nás, že vůbec první kámen pochází z Beskyd, konkrétně z Radhoště. V přízemí jsme se pohodlně usadili v hledišti, sledovali, jakou hru a dekorace k ní připravují na jevišti, a poslouchali zajímavosti o Národním divadle, které měla naše paní průvodkyně doslova v malíčku! Následně jsme obdivovali prostory dvou foyer a díla v nich. Nezůstala nám utajena ani jména Mikoláše Alše, Josefa Václava Myslbeka, Františka Ženíška a dalších. Na závěr jsme vystoupali na nejvyšší místo, kam se každý návštěvník Národního divadla může dostat ‑ na terasu u trig s výhledem na Petřín a Pražský hrad. Za přetrvávajícího silného deště to byl ale spíše smutný a rychlý pohled do okolí, to nás velmi zamrzelo. Vyhlížet jasnou oblohu jsme už ale nemohli, čekal nás totiž rychlý přesun na nádraží a vlastně i rychlý odjezd domů, to nás mrzelo nejvíce.
Celý den se nám ale vydařil dle našich představ a my jeli domů obohaceni o zážitky, které nám už nikdy nikdo nevezme!
