Ve středu 25. ledna vyměnili studenti druhého, třetího a čtvrtého ročníku oboru Strojírenství – počítačová grafika školní lavice za polstrovaná sedadla v Klicperově divadle v Hradci Králové. Na prknech zmiňovaného divadla se totiž hrála Kytice, národní poklad, otevírající před námi svět magických balad i moudrostí našich předků. Jevištní podoba sedmi balad ze sbírky Kytice z pověstí národních z roku 1853, nejslavnějšího díla miletínského rodáka Karla Jaromíra Erbena a jednoho z nejznámějších děl české literatury vůbec, nás přesvědčila, že si rozhodně zaslouží být víc než otravnou „povinnou školní četbou“. Témata, respektive pohnutky lidského počínání jsou totiž po staletí stále stejné. I dnes totiž platí, že v případě porušení zákonů lidských i přírodních následuje trest. V případě Kytice většinou velice krutý. Kytice z „Klicperáku“ měla vše, co já osobně od divadla očekávám: skvělou hudbu, mluvené (pardon, recitované) slovo, neobvyklé kostýmy, pomalé pasáže, tam, kde se to hodilo, dynamické, když bylo potřeba, a až hororovou patinu, která se jako leitmotiv táhla celým představením. To vše na pozadí jednoduché scény s několika závoji, které stejně jako hororová atmosféra všechny balady spojovaly. Většina studentů hodnotila představení kladně. Pro některé bylo zklamáním, že se v představení neobjevila Polednice, jiní zoufali nad sedadly v hledišti, které prý nabízely skutečně omezený prostor na nohy: „Líbila se mi hudba, osvětlení a několik scén. Z balad mě nejvíce zaujal Zlatý kolovrat.“ „Představení bylo velmi obohacující. Jen jsem lehce zklamán, že nezahráli Polednici.“ „Pokud bych neměl hodnotit pobyt v divadle (jako např. sezení), hodnotil bych hru i herce kladně.“