A vše slovy mladé generace?

Příběh vypráví o tom, jak se Patrick McMurphy dostává soudním nařízením do psychiatrické léčebny, kde svým rebelským přístupem narušuje autoritu na oddělení vrchní sestry ‑ paní Ratchedové. Netrvá dlouho a McMurphymu dojde, že pacienty zde drží demoralizované a plné beznaděje. Pacienti mají pravidelné skupinové terapie, které ale nemají za cíl pomoct, spíše pacientům vytknout, co dělají špatně a připomínat jim jejich obavy.

McMurphy tak začne organizovat různé aktivity, které pacienty mají povzbudit ‑ hlasování o sledování baseballového utkání, basketbalový zápas a ke konci také párty. Pomáhá mu Indián, který se v určité chvíli stává vypravěčem příběhu. Ke konci pošlou McMurphyho na lobotomii a Indián ho raději zavraždí, než aby byl jenom „živá mrtvola“.

Autoři článku: žáci 2. ročníku oboru Informatika a management

A jak okomentovali představení žáci?

Divadelní představení bylo velmi hezky zpracované, příběh výborně sehraný a atmosféra místy temná, ale taky humorná, především díky vtipným poznámkám daných postav.

Příběh měl hluboký psychologický a sociální podtext. Zobrazuje boj jednotlivce proti autoritě, probouzí kritiku a lidskost. Herecké výkony byly skvělé a snadno uvěřitelné.

Zajímavý byl pohled do pokřivené mysli náčelníka Bromdena prostřednictvím televizní obrazovky, celkově byla jeho postava velmi zajímavě pojata.

Zaujala nás také obrazná vyjádření podobnosti léčebny a pacientů s hejnem slepic a loutkami.

Vžili jsme se do hlavní postavy a fandili jsme jí.

Líbilo se nám, že se herci nebáli použít vulgárnější výrazy. Celkově bylo představení směřováno na nás, což bylo dobré a pro nás srozumitelné, speciální komentáře nám sedly, náčelníkovy monology měly také patřičný efekt v ději.

Hlavní hrdina byl velmi energický, to vždy rozproudilo celé představení ještě více.

„Představení bylo vtipné a herecké výkony na vysoké úrovni, vtáhly nás do děje.

„Zapojení moderního humoru bylo určitě vhodné.

„Smutný příběh znamenal velký dopad na naši mysl.

Divadlo mělo v pozadí hlubokou myšlenku toho, jak mocným lidem na těch slabých vůbec nezáleží.

A která z postav byla vlastně nejvíce psychicky nemocná, neustále se v tom předháněly?

Je opravdu těžké pochopit, že se to doopravdy někomu dělo a že tohle někdo musel prožívat.

Ze scén jsme cítili emoce, herci dokázali hrát své role postav fakt věrohodně, jako by to byli opravdu oni sami.

Celé představení bylo velmi dobře ozvučeno a mělo dobře udělané prostředí ‑ kulisy.

„Celková atmosféra v divadle při představení předčila naše očekávání.

Postupné vybarvování psychopatických jevů v chování vrchní sestry a její vypočítavost nás neustále překvapovala víc a více. Připomínala opravdu diktátora, který s i za každou cenu chce udržet svou moc a potlačit individualitu a svobodu každého člověka.

A podobnost knihy, filmu a divadla? Nyní stačí přečíst si knihu, pustit si film, porovnat a udělat si na vše svůj vlastní názor!