Jevištní podoba sedmi balad ze sbírky Kytice z pověstí národních z roku 1853, nejslavnějšího díla miletínského rodáka Karla Jaromíra Erbena a jednoho z nejznámějších děl české literatury vůbec, nás přesvědčila, že si rozhodně zaslouží být víc než otravnou „povinnou školní četbou“.

Témata, respektive pohnutky lidského počínání jsou totiž po staletí stále stejné. I dnes totiž platí, že v případě porušení zákonů lidských i přírodních následuje trest. V případě Kytice většinou velice krutý.

Kytice z „Klicperáku“ měla vše, co já osobně od divadla očekávám: skvělou hudbu, mluvené (pardon, recitované) slovo, neobvyklé kostýmy, pomalé pasáže, tam, kde se to hodilo, dynamické, když bylo potřeba, a až hororovou patinu, která se jako leitmotiv táhla celým představením. To vše na pozadí jednoduché scény s několika závoji, které stejně jako hororová atmosféra všechny balady spojovaly.

Většina studentů hodnotila představení kladně. Pro některé bylo zklamáním, že se v představení neobjevila Polednice, jiní zoufali nad sedadly v hledišti, které prý nabízely skutečně omezený prostor na nohy:

„Líbila se mi hudba, osvětlení a několik scén. Z balad mě nejvíce zaujal Zlatý kolovrat.“

„Představení bylo velmi obohacující. Jen jsem lehce zklamán, že nezahráli Polednici.“

„Pokud bych neměl hodnotit pobyt v divadle (jako např. sezení), hodnotil bych hru i herce kladně.“